Pearl

Baltica 2010 - 3.díl

Úterý  13.04.2010

Po krátkém spánku jsme se probudili do úplně stejné mlhy v jaké jsme kotvili. Ani po dvanácté hodině se mlha nezvedala a proto jsme uzamknuli loď a vydali se na obhlídku okolí. Pár stovek metrů od našeho současného kotviště jsme narazili na starou pevnost. Jednalo se o opevnění cca z roku 1870, které z jedné strany bránilo vjezd do přístavu Svinoviště. Jednalo se o poměrně rozsáhlou cihlovou pevnost s kasárny, postavením pobřežních děl a obehnané obraným valem a vodním příkopem s opevněnými střílnami vysunutými do vodního kanálu. Za dvě eura jsme si prohlédli jak muzeum tak jsme si mohli dle své vlastni vůle prolézt celou pevnost, pouze pár staticky narušených oblastí bylo uzavřeno. Pevnost obývaly v minulosti jak armády polské a německé tak naposledy i armáda sovětská. Přítomnost všech armád v pevnosti dokládá množství různých artefaktů, starých zbraní a materiálu všude po pevnosti, takže jsem potkal jak bedny, sudy a nosítka signovaná německým Wehrmachtem tak rozebrané letecké pumy a další zbraně a techniku zanechanou zde v pevnosti sovětskou armádou. Po prohlídce pevnosti jsme pokračovali dále podél vlakového překladiště a cestou jsme potkali ještě několik pobřežních opevnění. První bylo postavení pobřežních děl a druhé bylo postavení návodčího těchto děl, mezi nimi se nacházelo mnoho menších bunkrů a obranných postavení. Toto opevnění již bylo z dob pozdních a bylo železobetonové, některá spodní patra byla bohužel zatopena a proto pro nás nepřístupná. Jelikož koleje se táhly skoro do nedohledna tak jsem si vzal klíče od lodi a vyrazil zpět k lodi, zbytek posádky pokračoval podél kolejí směrem kde tušili město. Po návratu na loď mě čekala práce. Bylo nutné demontovat konzoli kompasu a v rámci možností ji metalickou izolepou vyspravit tak, aby se dala namontovat zpět. V noci na ní totiž někdo spadl, bakelit nevydržel a konzole byla poměrně dost polámaná. Po návratu posádky na loď jsme vyrazili směrem do vnitrozemí po kanálu spojujícím Baltské moře a Štětínský záliv. Večer jsme již kotvili v Altwarpu na Štětínském zálivu v podstatě těsně vedle polsko-německé hranice.

Středa 14.05.2010

Po probuzení jsme vydatně posnídali a vyrazili do půl míle vzdáleného Noweho Warpna. Zde jsme poobědvali v místní rybářské hospůdce a majitel zdejší maríny nám obhlédl náš motor a převodovku u které jsme tušili problémy. Sdělil nám, že nejspíš vniká mořská voda do převodovky a mísí se s olejem. Poradil nám, abychom se vypravili do 10 mil vzdáleného přístavu Trebiecz kde je dostatečně velký jeřáb, kterým by šlo naší loď vytáhnout a případně ložiska šroubu a převodovku opravit. S majitelem lodi jsme se dohodli na tom, že se zde setkáme. Po vyplutí z Noweho Warpna jsme vyrazili napříč Štětínským zálivem. Foukal silný vítr a i na zrefovanou hlavní plachtu jsme velmi brzy dosáhli s lodí rychlosti 7,3 uzlů. Maximální rychlost lodi by měla být 7 uzlů, evidentně není, ale nutno podotknout, že byly chvíle kdy jsme si nebyli jisti zda již loď není na konstrukční hranici stability a nehrozí akutně její převržení. Bylo důležité sledovat hojně nakladené rybářské sítě a při přiblížení do přístavu v Trebiecz jsme museli udržet loď v hodně úzkém plavebním koridoru kde byla pro nás dostatečná hloubka. Okolí koridoru lemovaly mělčiny a i ve vlastním přístavu jsme si nemohli moc vybírat kde kotvit a museli jsme neustále sledovat hloubku a mapu přístavu abychom nenarazili na mělčinu.

Čtvrtek 15.04.2010

Z přístavu Trebiecz jsme vyrazili brzo ráno. Po vyplutí z mělčin jsme rozvinuli plachty a vyrazili napříč Štětínským zálivem do jeho severozápadního cípu. Počasí bylo na plachtění téměř ideální. Konec zálivu pro nás dočasně uzavíral most. K mostu jsme dorazili kolem jedné a další otvření bylo až v půl páté. V okolí mostu nebylo žádné molo a proto jsme kotvili přímo před mostem na kotvě. Jelikož ustal vítr a vysvitlo sluníčko, tak se celé posádka vyskládala na palubu a střídavě hraním na kytaru a klábosením jsme si krátili dlouhou chvíli. Asi po hodině čekání se objevila policejní loď, která přirazila k našemu levoboku a provedla kontrolu našich dokladů i lodě. Měli jsme v úmyslu kotvit v přístavu Ciemnitz. Mapa uváděla hloubku v koridoru k přístavu 2 metry. Buď to nebyla pravda a nebo jsme úplně netrefili střed koridoru, každopádně výsledkem bylo to, že jsme se v jeden okamžik úplně zastavili jelikož jsme najeli kýlem do místního měkkého bahnitého dva. Loď naštěstí neuvízla a proto jsme se hned otočili a pelášili zpět na hloubku. Jako alternativu jsem vybral přístav vzdálený asi dvě míle těsně před mostem u něhož by jsme stejně museli čekat na jeho otevření.

Baltica 2010 - 2.díl

Neděle 11.4.2010

Po cca 4 hodinách spánku je tu neděle. Překotvíme loď trochu dál do útrob přístavu, kde jsou menší vlny a hlavně přívod vody a elektříny. V průběhu dopoledne uvádíme loď do slušnějšího stavu, hlavně podpalubí a čekáme na opraváře. Ten po příjezdu konstatuje, že se prodřel rozvodový řemen – nechladil se motor – příčina onoho kouře z motoru a alternátor má přidřené ložisko – nedobíjel – vybité baterie. Opravujeme ještě přetržený layzy jack a refovací lana. Opravář odjíždí s tím, že nový alternátor přiveze zítra kolem 10té. Zbytek neděle trávíme vařením, úklidem, spánkem a výletem po pobřeží Sassnitz k místním křídovým útesům. Večer pak již jen večeře a vydatný spánek.

Pondělí 12.4.2010

Již od rána foukal velmi silný vítr. Po vydatné snídani, samozřejmě vajíčka se slaninou, jsme začali dávat loď do odplutí schopného stavu. Dorazil mechanik s novým alternátorem. Po naopak střídmém obědě, vařené brambory ve slupce s čímkoliv jsme ještě pokračovali v drobných opravách na lodi. Kolem čtvrté jsme ještě doplnili zásoby sladké vody a rozloučili se s přístavem v Sassnitz. Naším plánem je, již podruhé, plout na dánský ostrov Bornholm. Bornholm leží od Sassnitz v sevevýchodním směru ve vzdálenosti cca 40 námořních mil. Zdá se mi již skoro zbytečné dodávat, že vítr samozřejmě také foukal ze severovýchodu :-). Původní plán byl nabrat kurz přímo na sever, na Švédsko a posléze se vrátit jihovýchodně k přístavu Rhone na jihozápadním okraji ostrova nebo pokud budou dobré podmínky tak plout pořád severně až do švédského přístavu Istad. Když jsem se po krátkém spánku vyštrachal z podpalubí tak jsem zjistil, že místo na sever plujeme přímo na východ. Plán byl z mě neznámého důvodu změněn tak, že polujeme nejdříve na východ a posléze nabereme severozápadní kurz zpět na Bornholm, takže tím samozřejmě vypadával ze hry i švédský Istad. Počasí rozhodně nebylo přívětivé. Vanul vítr o rychlosti 16 až 18 m/s což odpovídá přibližně Boffort 5. Z původně 1 metrových vln velmi brzy byly vlny 2 metrové. Při kurzu větru 40 až 60 stupňů od nás to s lodí ukázkově houpalo a házelo. Následující scénář mě již vůbec nepřekvapil, kapitán zezelenal, zvracel a nakonec opět definitivně odpadl až do konce plavby do podpalubí. Zbytek posádky se prozatím držel dobře i když bylo znát, že jim takováhle plavba rozhodně nejde k duhu. Kromě Honzíka, který sice nezvracel ale jeho stav ho později činil naprosto nepoužitelným a Karla, který šel po zasloužených 3 hodinách u kormidla spát, tak zbytek posádky s pauzama na spaní vydržel až do cíle naší plavby. K silnému větru velmi rychle ještě přibyla mlha hustá jako mléko. S přihlédnutím ke stavu posádky jsme se s Liborem po krátké poradě rozhodli změnit kurz na polské Svinoviště. Nacházelo se od nás cca 20 mil přímo na jih. Následující tři hodiny jsem spal a kolem půlnoci jsem vystřídal Libora na palubě. Janek kormidloval a já se staral o navigaci a další záležitosti. Pokud pominu mlhu jako mléko a hodně vlezlou zimu, tak na zadní vítr se nám jelo krásně a i když začal od cca jedné hodniny ranní výrazně slábnout vítr až na rychlost 6-10 m/s tak jsme po zrušení obou refů a dolazení nastavení plachet stále byli schopni plout rychlostí 4 až 6 uzlů.

I když jsme posledních 10 mil již ze vzdálenosti cca 0,5 – 1 míle kopírovalí plavební koridor z přístavu tak jsme nebyli schopni zahléhnout ani jednu z červených nebo zelených bójí tvořících tento koridor. Přístav Svinoviště je naštěstí vybaven zvukovým majákem, který za mlhy pomáhá lodím s navigací, ale i přesto závěrečné přiblížení a zakotvení v přístavu Svinoviště byl horor překonávající noc dva dny předcházející o celou třídu. Nebylo vidět nic, bylo stěží viděť na příď nebo na konec ráhna. Byla tma a tak hustou mlhu jsem snad ještě nezažil. Za normálního počasí nebylo navigace podle bójí do Svinoviště nijak obtížná. Pluje se ne červenou bóji ohraničující špičku vlnolamu po straně levé, kterou míjíme z prava a po jejím minutí je nutno se udržet vlevo od dvou žlutých bójí značících postupně mělčinu a posléze již přístavní molo po pravé straně vjezdu. Před přístavem je ještě pro dokonalé zmatení nepřítele bez podrobné mapy přístavu jako jsme my umístěno několik zelených navíděcích bójí. První světlo které jsme zahlédli byl takový světélkující obláček před námi a jak se velmi brzy ukázalo nebylo to žádná z bójí, ale zakotvená loď na rejdě a proto bylo nutné nejdříve zjistit zda je skutečně zakotvená a nepohybuje se a poté se jí nějak elegantně vyhnout. To jsme zvládli bez ztráty hvězdičky, ale stále jsme neviděli žádné navigační bóje, neměli jsme ani tušení kde přesně je břeh před námi, mělčina vpravo od nás ani vlnolam vlevo od nás, nic prostě nebylo přes mlhu vidět. Jak jsem již uvedl výše tak v naší mapě nepopsané zelené bóje nás zmátly nakonec natolik, že nějakou dobu jsme si to dokonce vesele upalovali přímo proti přístavnímu molu a mělčině. Ve chvíli kdy jsme se takhle zmateně pohupovali někde mezi betonovým vlnolamem a mělčinou a bezradně čuměli do mlhy hledajíce břeh nebo nějaké jiný záchytný bod se ze zádu najednou ozvalo hluboké táhlé zatroubení a na nás se začal z mlhy vynořovat trajekt velikosti paneláku. Bylo jasné, že ten kdo se musí uhnout jsme my, jelikož on se svým ponorem si v těchto místech již sám rozhodně nemohl vymýšlet žádné skopičiny a nezbývalo mu než ject úzkým plavebním kanálem. Blížil se pekelně rychle.  Naštěstí jsme rychle odhadli jeho polohu a směr vůči nám a naplno točili v pravo(prvotní odhad točit vlevo se velmi rychle ukázal jako mylný jelikož jsme se po tomto manévru postavili bokem přimo před příď trajektu :-) ). Trajekt nás minul po levoboku v takové vzdálenosti, že kdyby měl kapitán otevřené okýnko tak ho uslyšíme nadávat. Tohle bylo opravdu těsné. Tvrzení, že jsme se podruhé narodili by tu bylo opravdu na místě. Jak rychle se objevil tak rychle také zmizel, celé to trvalo ani ne dvě minuty. Setkání s trajektem v mlze mělo pouze jedno pozitivum a to, že tenhle rozjetý rozsvícený panelák nám osvětlil kolem sebe dostatek prostoru tak, abychom zahlédli kus mola a vjezdu do přístavu a mohli se lépe zorientovat. Původní myšlenka a nápad uvozený slovy: „Plný plyn a za ním“ jsme velmi rychle shledali jako nereálný, jelikož náš motor nás tlačil maximálně uzlů 5 a to na trajekt rozhodně nemohlo stačit :-) Následně jsme se ještě úspěšně vyhnuli molu na pravé straně přístavu a navedeni slabou řadou světel kterou vytvářely lampy na vlnolamu jsme zakotvili hned u prvního mola za vlnolamem po levé straně vjezdu do přístavu. To, že se nejedná o molo určené pro lodě našeho typu bylo sice evidentní, ale v tu chvíli bylo podstatné, že jsme k něčemu řízeně zakotvili nikoliv se o to rozbili. Náhodou jsme to zapíchli u mola přímo u správy přístavu a proto se Libor s Mariánem vyrazili přímo osobně zeptat zda zde můžeme kotvit a jak dlouho. Z jejich líčení vím, že když bossman přístavu zjistil, že nemáme radar tak pravil: „Zůstaňte kde jste, ani se nehněte“. Vjezd do plachteního přístavu byl sice přímo proti nám na druhé straně přístavu, ale za takovéto mlhy bez radaru s lodičkou našich rozměrů to je jasné říkání si o to, aby nás při přejíždění koridoru převálcovalo něco velikosti trajektu, který jsme už potkali a nebo dokonce větší, například kontejnerová loď. To, že se takováto obluda doslova vyřítí z mlhy jedna dvě jsme si již sami vyzkoušeli.

Baltica 2010 - 1.díl

pátek 9.4.2010 a sobota 10.4.2010

Následujících několik zápisků bude popisovat výlet, který se udál na jaře roku 2010. Pracovně jsem si tenhle výlet nazval Baltica 2010. Cílem této expedice bylo týden brázdit vody Baltského moře bez újmy na zdravý či materiálu. 

Kolem osmé hodiny jsme se všichni obtěžkáni bagáží sešli v Plzni v Božkově. Po kupodivu krátkém skládání batohů do vozu jsme vyrazili na Prahu. Zde jsme naložili posledního člena expedice, který byl pověřen opatřením PGSky. Již pár klimetrů za Prahou jsme ale zjistili, že GPSka obsahuje pouze mapy ČR a proto je pro navigaci napříč Německem jako dělaná :-). Plán cesty byl následující. V první etapě jsme se chtěli dostat někam na Berlín, kde by jsme na vhodně skrytém odpočívadle hodili chrupku na cca 4 hodinky a ráno již pak v etapě druhédojeli poslední cca hodinku až dvě přímo do Greifswaldu. První etapa proběhla kupodivu bez navigačních obtíží. K plánované přestávce jsme si vybrali odpočívadlo u dálnice, které se nacházelo uprostřed rozlehlé roviny, nedaleko farmy větrných elektréren. Utábořili jsme se v jednom turistickém přistřešku, který by nám v případě deště poskytl alespoň hypotetickou ochranu před deštěm. Pohrdl jsem karimatkou a v přístřešku si zavěsil hamaku. V praxi jsem si ověřil, že ani hamaka ani spacák nefungují moc dobře jako windstopper. Soudruzi z NDR tam zkrátka ty větrné elektrárny nepostavili jen tak pro srandu králíkum, foukalo tam opravdu fest. Takže konkrétně v mém případě se nejednalo o 4 hodiny posilujícího spánku, ale o 4 hodiny testování v aerodynamickém tunelu :-) Cesta do maríny v Greifswaldu již proběhla bez problémů. 

V maríně jsme poměrně rychle vyřídili potřebné papírovaní, ale převzetí lodě již nešlo tak rychle. Situaci též zkomplikoval fakt, že někdo na naší lodi stihl do rána ukrást jezdce u kolejnic pro uchycení kosatky a bylo nutné, aby správce tyto jezdce sehnal a namontoval. Naše loď je cca 10metrů dlouhá Hansa 320. Jedná se o klasickou kýlovou plachetnici pro max. 6 osob s ponorem 1, 7 metru s jednou hlavní plachtou a kosatkou. Genua ani spinaker na palubě nejsou. Plachetnice je vybavená GPS, mapovým plotrem, autopilotem, vytápěním interiéru a dokonce i auto rádiem :-). Loď nás zklamala co se týče úložných prostor jelikož těch je na lodi opravdu nedostatek a prostorové řešení interiéru není v některých detailech také příliš šťastné. Nutno také podotkonout, že Libor také rozdodně nepodcenil nákup potravin a proto jsme se mohli ostatním obyvatelům maríny jevit trošku jako humanitární konvoj vezoucí jídlo do nějaké hladovějící africké země. Z tohoto stavu také vyplynuly některé humorné situace, kdy zásoba piva byla například umístěna přímo do prostoru kormidla pod stanovištěm kormidelníka (prostě jsme se modlili, aby se nám nějaké plechovka nezaklínila do táhel kormidla v situaci kdy by jsme potřebovalí více manévrovat. To by bylo určitě poprvé co bych boural kuli chtastu :-)). 

Jelikož je marína Greifswald umístěna v ústí řeky a mezí marínou a mořem je ještě zvedací most je nutné před mostem vždy vyčkat na jeho otevření. Z tohoto a mnoha dalších důvodů jsme se na moře dostali až kolem třetí odpoledne. Po vyplutí z ústí řeky jsme ještě chvíli pluli na motor jelikož je zde poměrně úzký plavební koridor, ale po vyplutí ze zálivu jsme již naplno rozvinuli všechny (dvě :-)) plachty nabrali kurz směr Bornholm. Vítr samozřejmě jako naschvál foukal přesně z azimutu, kterým jsme potřebovali ject a proto jsme museli křižovat. Vál poměrně silný vítr, který dále na moře ještě zesiloval a proto jsme velmi brzy nabrali poměrně slušnou rychlost 5ti až 6ti uzlů. Po zbytek odpoledne jsem se odebral do spacáku, jelikož ještě nebyly rozděleny služby a jelikož byly poměrně vysoké vlny a nikomu se moc nechtělo pobývat v podpalubí tak zájemců o kormidlo na palubě bylo více než dost. Na palubu jsem se opět vyškrábal v okamžiku kdy slunce již zapadalo. 

Řádně jsem se navlékl. Lyžařské kalhoty, zimní bunda, zimní boty a to celé překryté nepromokavou kombinézou. Jak jsem měl brzy poznat, udělal jsem velmi dobře. Ke kormidlu jsme se postavil kolem desáté večer. Krátce na to se začalo horšit počasí a postupně začali odpadávat členové posádky, počínaje kapitánem. Kolem půlnoci byla již situace následující. Kapitán zvracel, nekomunikoval a jediné o co jsme se snažili, aby nevypadl z lodi a příliš se nedehydroval. Zbytek posádky buď zvracel nebo k tomu neměl daleko, já jsem stál u kormidla a Libor spal v podpalubí. Kolem jedenácté se Libor probral a po rychlém zhodnocení situace okamžitě pochopil kolik uhodilo a začal se okamžitě oblékat. Tou dobou jsme se dostali do poměrně problematické oblasti ohraničené na jihu mělčinami na východě poloostrovem s majákem a na západě plavebním koridorem. Jelikož se i nadále zhoršovalo počasí bylo nutné, částečně zrefovat (skasat, snížit plochu) hlavní plachtu, Na ráhnu, ale došlo k uvlnění refovacího lana a hledejte v noci při vlnobití kdesi na ráhnu zamotaný ocásek :-), takže z refování nebylo nic a bylo nutné se z oblasti dostat i pod plnými plachtami. Zákon schválnosti říká, že vítr fouká vždy ze směru, kterým potřebujete ject a toto platilo i v našem případě. Ještě asi hodinu jsem manévroval a křižoval s lodí a pomalu se posouval v azimutu 330, foukalo z 350, takže to bylo s touto lodí opravdu na hraně a neustále jsem ztrácel vítr z plachet a tím i rychlost. Kdo se někdy plachtil na moři ví, že čím pomaleji loď pluje, tím výrazněji se kýve a houpá, nic moc pro už tak zdecimovanou posádku. Před půlnocí mě Libor vystřídal u kormidla a já se odebral do podpalubí na chvilku zavřít oči. Rozhodnutí to bylo správné leč realizace se mi vůbec nepovedla, nejdříve jsem v rozhoupaném podpalubí čuměl asi pět minut do mapy a pak si přímo na přídi, kde jsem měl postel sedl hluboce se předklonil a jal se rozvazovat si tkaničky. V půlce dryhé boty mi došlo, že můj žaludek najednou má na situaci úplně jiný názor. Vyskočil jsem z bot a jen v ponožkách jsem vyběhl na závětrnou stranu paluby a rozloučil se s vlastnoručně uvařenými špagetami ze dne předcházejícího, no škoda no. Vypláchl jsem si pusu vodou, zapil to colou a šel si konečně lehnout. Ani jsem se nesvlékal a lehl si, jak jsem byl, rovnou oblečený a udělal jsem dobře. Probudilo mě nastartování motoru někdy po půlnoci, ale nezvedal jsem se, protože mi došlo, že Libor rozhodl o stažení plachet a vymanévrování z oblasti na motor, jelikož břeh i mělčiny byly stále povážlivě blízko a vítr nám v tomto směru vůbec nepomáhal, spíš naopak. Někdy mezi půlnocí a jedno hodinou mě probudilo nějdříve pískání a posléze strašný halas. Z motorového prostoru se valil dým, okamžitě jsme vypnuli motor a chystali se na hašení požáru v motorovém prostoru, naštěstí se žádný oheň neobjevil, ale že je s motor ámen to nám byl více než jasné. Libor koordinoval na palubě opětovné vytažení plachet a já v zakouřeném podpalubí mámil z GPSky naší aktuální polohu, kdyby loď začala opravdu hořet a bylo nutné zavolat vysílačkou o pomoc. Naštěstí lehce pookřála část posádky, kapítán byl stále out. Karla vypnula krátká prohlídka motoru. Není se čemu divit, protože strčit hlavu v zakouřeném podpalubí do motorového prostoru člověku rozhodně na žaludek dobře neudělá. Nevím co tam za tu chvilku provedl než definitivně odpadnul, ale výsledek byl ten, že byla ještě určitá šance na chvilku nastartovat motor pro nouzové manévrování při vjezdu do přístavu. Schrňme si situaci. Dva členové posádky jsou úplně mimo. U zbytku je to tak, že mě a Liborovi je relativně dobře, Honza bojuje, ale drží se a Janek ten zázračně ožil a postavil se ke kormidlu. Je poměrně špatné počasí, fouká vitr o síle 15 až 18 m/s (Boffort 5), takže vysoké vlny a i když jedeme v ostrém úhlu na vítr, tak rychlost v podstatě neklesá pod 5 uzlů. Jelikož nelze zrefovat hlavní plachtu nelze snížit její plochu a je třeba měnit úhel úhel hlavní plachty s tím jak se mění kurz tak, aby plachta vždy částečně šla s větrem a tím ztrácela svoji plnou účinnost jelikož na lodi není náklonoměr a vzhledem k aktuálnímu počasí nechceme riskovat přílišný náklon lodě. Nemáme motor takže jediné co nám dávo rychlost a možnost manévrovat je vítr. To, že za této situace není možno plout na Bornholm je jasná a proto si vybíráme za cíl přístav Sassnitz (je v dobrém kurzu vhledem k větru a máme mapu přístavu). V tuto chvíli je od nás Sassnitz vzdálený cca 12 námořních mil. Orientujeme se dle GPS a majáků a nastupujume kurz směr Sassnitz, počasí je stále špatné, loď i s povoleno hlavní plachtou letí více jak 6 uzlů (nejvíce jsme jeli 6,6 uzlu, maximální konstrukční rychlost této lodi je 7 uzlů). Libor se vrací od mapy s dobrou a špatnou správou.  Dobrá zní, že mezi námi a Sassnitz již není žádná překážka, špatná zní, že v bateriích již není skoro žádná šťáva, takže pokud  tam doplujeme, tak již nebudeme mít proud na nastarování motoru pro manévrování (pokud tedy ještě naskočí). Vypínáme i všechna zbylá elektrická zařízení lodi včetně pozičních světel a navigace kromě elektroniky pro určení rychlosti lodi a směru a rychlosti větru, abychom byli schopni na mapě pomocí azimutu, rychlosti a vizuální  navigace přibližně určit naší polohu a upravovat kurz. Janek u kormidla udržuje kurz, Libor průběžně kontroluje mapu, majáky, bóje. Já a Honza sledujeme moře. Hledáme majáky bóje a hlavně lodě kde se podle světel snažíme určit směr její plavby a pokud nás ohrožuje tak upravit náš kurz tak, abychom předešli střetu. Nutno podotknout, že nenáme zapnutá poziční světla a proto nás nená šanci nikdo vidět, musíme se uhnout první. Posledních pár mil se již navigujeme podle zeleného majáku umístěném na hraně vlnolamu v Sassnitz. Vlnolam se táhne od bóje směrem doprava a proto pokud se o něj nechceme rozbít, tak stáčime kurz vlevo od něj. Míjime zakotvenou nákladní loď. Libor na kanále 13 vysílačkou informuje správu přístavu o tom, že se blížime k přístavu bez pozičních světel a, že velmi pravděpodobně budeme přistávat na plachty, přístavní správa je informována a připravena vyslat pomoc pokud by se něco hodně pokazilo, zapnuli jsme navigaci a podle GPS předali přístavní správě naši pozici, našli si nás na radaru a sledují naši polohu. Přibližujeme se k majáku, maják mění barvu ze zelené na žlutou čímž signalizuje, že na vlnolam najíždíme pod správným úhlem. Ještě opravuji příčník ráhna. Rychle si procházíme jednotlivé úkoly, já jdu na příď a po uvolnění co nejrychleji skasám hlavní plachtu, kosatku si ponecháme pro zajištění alespoň částečné manévrovatelnosti. Libor startuje motor ve chvíli kdy míjíme maják, ale motor ani ne po 30s běhu signalizuje přehřátí a opět ho vypínáme. Rozhodujeme se přístát hned po pravé straně vjezdu na vnitřní straně vnolamu. Připravuji se na přídi a po prvnotním lehkém odražení špičky fendrem vyskakuji a břeh a již připraveným kotvícím lanem uvazuji loď k prvnímu pacholku co se mi namane. To samé se opakuje na zádi. Zdá se, že jsme úspěšně přistáli, bez motoru za špatného počasí pouze na plachty. Jsme ale velmi blízko vjezdu do přístavu. Libor kontroluje jedním lanem záď, Honza s Jankem odrážení nohama loď od mola a já za kovící lano na přídi táhnu pomalu plachetnici podél mola jako Burlavi lodě s uhlím na Volze. Loď váži skoro 6 tun a těch 300 nebo 400 metrů co jsem ji táhl mě opravdu, ale opravdu stačily. Prší jsem mokrý od hlavy až k patě z rukavic mi jenom teče voda, ale i přesto je mi horko. Provizorně kotvíme loď a jdeme spát. 

Cube