28. 4. 2010
23. 4. 2010
Baltica 2010 - 3.díl
Úterý 13.04.2010
Po krátkém spánku jsme se probudili do úplně stejné mlhy v jaké jsme kotvili. Ani po dvanácté hodině se mlha nezvedala a proto jsme uzamknuli loď a vydali se na obhlídku okolí. Pár stovek metrů od našeho současného kotviště jsme narazili na starou pevnost. Jednalo se o opevnění cca z roku 1870, které z jedné strany bránilo vjezd do přístavu Svinoviště. Jednalo se o poměrně rozsáhlou cihlovou pevnost s kasárny, postavením pobřežních děl a obehnané obraným valem a vodním příkopem s opevněnými střílnami vysunutými do vodního kanálu. Za dvě eura jsme si prohlédli jak muzeum tak jsme si mohli dle své vlastni vůle prolézt celou pevnost, pouze pár staticky narušených oblastí bylo uzavřeno. Pevnost obývaly v minulosti jak armády polské a německé tak naposledy i armáda sovětská. Přítomnost všech armád v pevnosti dokládá množství různých artefaktů, starých zbraní a materiálu všude po pevnosti, takže jsem potkal jak bedny, sudy a nosítka signovaná německým Wehrmachtem tak rozebrané letecké pumy a další zbraně a techniku zanechanou zde v pevnosti sovětskou armádou. Po prohlídce pevnosti jsme pokračovali dále podél vlakového překladiště a cestou jsme potkali ještě několik pobřežních opevnění. První bylo postavení pobřežních děl a druhé bylo postavení návodčího těchto děl, mezi nimi se nacházelo mnoho menších bunkrů a obranných postavení. Toto opevnění již bylo z dob pozdních a bylo železobetonové, některá spodní patra byla bohužel zatopena a proto pro nás nepřístupná. Jelikož koleje se táhly skoro do nedohledna tak jsem si vzal klíče od lodi a vyrazil zpět k lodi, zbytek posádky pokračoval podél kolejí směrem kde tušili město. Po návratu na loď mě čekala práce. Bylo nutné demontovat konzoli kompasu a v rámci možností ji metalickou izolepou vyspravit tak, aby se dala namontovat zpět. V noci na ní totiž někdo spadl, bakelit nevydržel a konzole byla poměrně dost polámaná. Po návratu posádky na loď jsme vyrazili směrem do vnitrozemí po kanálu spojujícím Baltské moře a Štětínský záliv. Večer jsme již kotvili v Altwarpu na Štětínském zálivu v podstatě těsně vedle polsko-německé hranice.
Středa 14.05.2010
Po probuzení jsme vydatně posnídali a vyrazili do půl míle vzdáleného Noweho Warpna. Zde jsme poobědvali v místní rybářské hospůdce a majitel zdejší maríny nám obhlédl náš motor a převodovku u které jsme tušili problémy. Sdělil nám, že nejspíš vniká mořská voda do převodovky a mísí se s olejem. Poradil nám, abychom se vypravili do 10 mil vzdáleného přístavu Trebiecz kde je dostatečně velký jeřáb, kterým by šlo naší loď vytáhnout a případně ložiska šroubu a převodovku opravit. S majitelem lodi jsme se dohodli na tom, že se zde setkáme. Po vyplutí z Noweho Warpna jsme vyrazili napříč Štětínským zálivem. Foukal silný vítr a i na zrefovanou hlavní plachtu jsme velmi brzy dosáhli s lodí rychlosti 7,3 uzlů. Maximální rychlost lodi by měla být 7 uzlů, evidentně není, ale nutno podotknout, že byly chvíle kdy jsme si nebyli jisti zda již loď není na konstrukční hranici stability a nehrozí akutně její převržení. Bylo důležité sledovat hojně nakladené rybářské sítě a při přiblížení do přístavu v Trebiecz jsme museli udržet loď v hodně úzkém plavebním koridoru kde byla pro nás dostatečná hloubka. Okolí koridoru lemovaly mělčiny a i ve vlastním přístavu jsme si nemohli moc vybírat kde kotvit a museli jsme neustále sledovat hloubku a mapu přístavu abychom nenarazili na mělčinu.
Čtvrtek 15.04.2010
Z přístavu Trebiecz jsme vyrazili brzo ráno. Po vyplutí z mělčin jsme rozvinuli plachty a vyrazili napříč Štětínským zálivem do jeho severozápadního cípu. Počasí bylo na plachtění téměř ideální. Konec zálivu pro nás dočasně uzavíral most. K mostu jsme dorazili kolem jedné a další otvření bylo až v půl páté. V okolí mostu nebylo žádné molo a proto jsme kotvili přímo před mostem na kotvě. Jelikož ustal vítr a vysvitlo sluníčko, tak se celé posádka vyskládala na palubu a střídavě hraním na kytaru a klábosením jsme si krátili dlouhou chvíli. Asi po hodině čekání se objevila policejní loď, která přirazila k našemu levoboku a provedla kontrolu našich dokladů i lodě. Měli jsme v úmyslu kotvit v přístavu Ciemnitz. Mapa uváděla hloubku v koridoru k přístavu 2 metry. Buď to nebyla pravda a nebo jsme úplně netrefili střed koridoru, každopádně výsledkem bylo to, že jsme se v jeden okamžik úplně zastavili jelikož jsme najeli kýlem do místního měkkého bahnitého dva. Loď naštěstí neuvízla a proto jsme se hned otočili a pelášili zpět na hloubku. Jako alternativu jsem vybral přístav vzdálený asi dvě míle těsně před mostem u něhož by jsme stejně museli čekat na jeho otevření.
Po krátkém spánku jsme se probudili do úplně stejné mlhy v jaké jsme kotvili. Ani po dvanácté hodině se mlha nezvedala a proto jsme uzamknuli loď a vydali se na obhlídku okolí. Pár stovek metrů od našeho současného kotviště jsme narazili na starou pevnost. Jednalo se o opevnění cca z roku 1870, které z jedné strany bránilo vjezd do přístavu Svinoviště. Jednalo se o poměrně rozsáhlou cihlovou pevnost s kasárny, postavením pobřežních děl a obehnané obraným valem a vodním příkopem s opevněnými střílnami vysunutými do vodního kanálu. Za dvě eura jsme si prohlédli jak muzeum tak jsme si mohli dle své vlastni vůle prolézt celou pevnost, pouze pár staticky narušených oblastí bylo uzavřeno. Pevnost obývaly v minulosti jak armády polské a německé tak naposledy i armáda sovětská. Přítomnost všech armád v pevnosti dokládá množství různých artefaktů, starých zbraní a materiálu všude po pevnosti, takže jsem potkal jak bedny, sudy a nosítka signovaná německým Wehrmachtem tak rozebrané letecké pumy a další zbraně a techniku zanechanou zde v pevnosti sovětskou armádou. Po prohlídce pevnosti jsme pokračovali dále podél vlakového překladiště a cestou jsme potkali ještě několik pobřežních opevnění. První bylo postavení pobřežních děl a druhé bylo postavení návodčího těchto děl, mezi nimi se nacházelo mnoho menších bunkrů a obranných postavení. Toto opevnění již bylo z dob pozdních a bylo železobetonové, některá spodní patra byla bohužel zatopena a proto pro nás nepřístupná. Jelikož koleje se táhly skoro do nedohledna tak jsem si vzal klíče od lodi a vyrazil zpět k lodi, zbytek posádky pokračoval podél kolejí směrem kde tušili město. Po návratu na loď mě čekala práce. Bylo nutné demontovat konzoli kompasu a v rámci možností ji metalickou izolepou vyspravit tak, aby se dala namontovat zpět. V noci na ní totiž někdo spadl, bakelit nevydržel a konzole byla poměrně dost polámaná. Po návratu posádky na loď jsme vyrazili směrem do vnitrozemí po kanálu spojujícím Baltské moře a Štětínský záliv. Večer jsme již kotvili v Altwarpu na Štětínském zálivu v podstatě těsně vedle polsko-německé hranice.
Středa 14.05.2010
Po probuzení jsme vydatně posnídali a vyrazili do půl míle vzdáleného Noweho Warpna. Zde jsme poobědvali v místní rybářské hospůdce a majitel zdejší maríny nám obhlédl náš motor a převodovku u které jsme tušili problémy. Sdělil nám, že nejspíš vniká mořská voda do převodovky a mísí se s olejem. Poradil nám, abychom se vypravili do 10 mil vzdáleného přístavu Trebiecz kde je dostatečně velký jeřáb, kterým by šlo naší loď vytáhnout a případně ložiska šroubu a převodovku opravit. S majitelem lodi jsme se dohodli na tom, že se zde setkáme. Po vyplutí z Noweho Warpna jsme vyrazili napříč Štětínským zálivem. Foukal silný vítr a i na zrefovanou hlavní plachtu jsme velmi brzy dosáhli s lodí rychlosti 7,3 uzlů. Maximální rychlost lodi by měla být 7 uzlů, evidentně není, ale nutno podotknout, že byly chvíle kdy jsme si nebyli jisti zda již loď není na konstrukční hranici stability a nehrozí akutně její převržení. Bylo důležité sledovat hojně nakladené rybářské sítě a při přiblížení do přístavu v Trebiecz jsme museli udržet loď v hodně úzkém plavebním koridoru kde byla pro nás dostatečná hloubka. Okolí koridoru lemovaly mělčiny a i ve vlastním přístavu jsme si nemohli moc vybírat kde kotvit a museli jsme neustále sledovat hloubku a mapu přístavu abychom nenarazili na mělčinu.
Čtvrtek 15.04.2010
Z přístavu Trebiecz jsme vyrazili brzo ráno. Po vyplutí z mělčin jsme rozvinuli plachty a vyrazili napříč Štětínským zálivem do jeho severozápadního cípu. Počasí bylo na plachtění téměř ideální. Konec zálivu pro nás dočasně uzavíral most. K mostu jsme dorazili kolem jedné a další otvření bylo až v půl páté. V okolí mostu nebylo žádné molo a proto jsme kotvili přímo před mostem na kotvě. Jelikož ustal vítr a vysvitlo sluníčko, tak se celé posádka vyskládala na palubu a střídavě hraním na kytaru a klábosením jsme si krátili dlouhou chvíli. Asi po hodině čekání se objevila policejní loď, která přirazila k našemu levoboku a provedla kontrolu našich dokladů i lodě. Měli jsme v úmyslu kotvit v přístavu Ciemnitz. Mapa uváděla hloubku v koridoru k přístavu 2 metry. Buď to nebyla pravda a nebo jsme úplně netrefili střed koridoru, každopádně výsledkem bylo to, že jsme se v jeden okamžik úplně zastavili jelikož jsme najeli kýlem do místního měkkého bahnitého dva. Loď naštěstí neuvízla a proto jsme se hned otočili a pelášili zpět na hloubku. Jako alternativu jsem vybral přístav vzdálený asi dvě míle těsně před mostem u něhož by jsme stejně museli čekat na jeho otevření.
19. 4. 2010
Baltica 2010 - 2.díl
Neděle 11.4.2010
Po cca 4 hodinách spánku je tu neděle. Překotvíme loď trochu dál do útrob přístavu, kde jsou menší vlny a hlavně přívod vody a elektříny. V průběhu dopoledne uvádíme loď do slušnějšího stavu, hlavně podpalubí a čekáme na opraváře. Ten po příjezdu konstatuje, že se prodřel rozvodový řemen – nechladil se motor – příčina onoho kouře z motoru a alternátor má přidřené ložisko – nedobíjel – vybité baterie. Opravujeme ještě přetržený layzy jack a refovací lana. Opravář odjíždí s tím, že nový alternátor přiveze zítra kolem 10té. Zbytek neděle trávíme vařením, úklidem, spánkem a výletem po pobřeží Sassnitz k místním křídovým útesům. Večer pak již jen večeře a vydatný spánek.
Pondělí 12.4.2010
Již od rána foukal velmi silný vítr. Po vydatné snídani, samozřejmě vajíčka se slaninou, jsme začali dávat loď do odplutí schopného stavu. Dorazil mechanik s novým alternátorem. Po naopak střídmém obědě, vařené brambory ve slupce s čímkoliv jsme ještě pokračovali v drobných opravách na lodi. Kolem čtvrté jsme ještě doplnili zásoby sladké vody a rozloučili se s přístavem v Sassnitz. Naším plánem je, již podruhé, plout na dánský ostrov Bornholm. Bornholm leží od Sassnitz v sevevýchodním směru ve vzdálenosti cca 40 námořních mil. Zdá se mi již skoro zbytečné dodávat, že vítr samozřejmě také foukal ze severovýchodu :-). Původní plán byl nabrat kurz přímo na sever, na Švédsko a posléze se vrátit jihovýchodně k přístavu Rhone na jihozápadním okraji ostrova nebo pokud budou dobré podmínky tak plout pořád severně až do švédského přístavu Istad. Když jsem se po krátkém spánku vyštrachal z podpalubí tak jsem zjistil, že místo na sever plujeme přímo na východ. Plán byl z mě neznámého důvodu změněn tak, že polujeme nejdříve na východ a posléze nabereme severozápadní kurz zpět na Bornholm, takže tím samozřejmě vypadával ze hry i švédský Istad. Počasí rozhodně nebylo přívětivé. Vanul vítr o rychlosti 16 až 18 m/s což odpovídá přibližně Boffort 5. Z původně 1 metrových vln velmi brzy byly vlny 2 metrové. Při kurzu větru 40 až 60 stupňů od nás to s lodí ukázkově houpalo a házelo. Následující scénář mě již vůbec nepřekvapil, kapitán zezelenal, zvracel a nakonec opět definitivně odpadl až do konce plavby do podpalubí. Zbytek posádky se prozatím držel dobře i když bylo znát, že jim takováhle plavba rozhodně nejde k duhu. Kromě Honzíka, který sice nezvracel ale jeho stav ho později činil naprosto nepoužitelným a Karla, který šel po zasloužených 3 hodinách u kormidla spát, tak zbytek posádky s pauzama na spaní vydržel až do cíle naší plavby. K silnému větru velmi rychle ještě přibyla mlha hustá jako mléko. S přihlédnutím ke stavu posádky jsme se s Liborem po krátké poradě rozhodli změnit kurz na polské Svinoviště. Nacházelo se od nás cca 20 mil přímo na jih. Následující tři hodiny jsem spal a kolem půlnoci jsem vystřídal Libora na palubě. Janek kormidloval a já se staral o navigaci a další záležitosti. Pokud pominu mlhu jako mléko a hodně vlezlou zimu, tak na zadní vítr se nám jelo krásně a i když začal od cca jedné hodniny ranní výrazně slábnout vítr až na rychlost 6-10 m/s tak jsme po zrušení obou refů a dolazení nastavení plachet stále byli schopni plout rychlostí 4 až 6 uzlů.
I když jsme posledních 10 mil již ze vzdálenosti cca 0,5 – 1 míle kopírovalí plavební koridor z přístavu tak jsme nebyli schopni zahléhnout ani jednu z červených nebo zelených bójí tvořících tento koridor. Přístav Svinoviště je naštěstí vybaven zvukovým majákem, který za mlhy pomáhá lodím s navigací, ale i přesto závěrečné přiblížení a zakotvení v přístavu Svinoviště byl horor překonávající noc dva dny předcházející o celou třídu. Nebylo vidět nic, bylo stěží viděť na příď nebo na konec ráhna. Byla tma a tak hustou mlhu jsem snad ještě nezažil. Za normálního počasí nebylo navigace podle bójí do Svinoviště nijak obtížná. Pluje se ne červenou bóji ohraničující špičku vlnolamu po straně levé, kterou míjíme z prava a po jejím minutí je nutno se udržet vlevo od dvou žlutých bójí značících postupně mělčinu a posléze již přístavní molo po pravé straně vjezdu. Před přístavem je ještě pro dokonalé zmatení nepřítele bez podrobné mapy přístavu jako jsme my umístěno několik zelených navíděcích bójí. První světlo které jsme zahlédli byl takový světélkující obláček před námi a jak se velmi brzy ukázalo nebylo to žádná z bójí, ale zakotvená loď na rejdě a proto bylo nutné nejdříve zjistit zda je skutečně zakotvená a nepohybuje se a poté se jí nějak elegantně vyhnout. To jsme zvládli bez ztráty hvězdičky, ale stále jsme neviděli žádné navigační bóje, neměli jsme ani tušení kde přesně je břeh před námi, mělčina vpravo od nás ani vlnolam vlevo od nás, nic prostě nebylo přes mlhu vidět. Jak jsem již uvedl výše tak v naší mapě nepopsané zelené bóje nás zmátly nakonec natolik, že nějakou dobu jsme si to dokonce vesele upalovali přímo proti přístavnímu molu a mělčině. Ve chvíli kdy jsme se takhle zmateně pohupovali někde mezi betonovým vlnolamem a mělčinou a bezradně čuměli do mlhy hledajíce břeh nebo nějaké jiný záchytný bod se ze zádu najednou ozvalo hluboké táhlé zatroubení a na nás se začal z mlhy vynořovat trajekt velikosti paneláku. Bylo jasné, že ten kdo se musí uhnout jsme my, jelikož on se svým ponorem si v těchto místech již sám rozhodně nemohl vymýšlet žádné skopičiny a nezbývalo mu než ject úzkým plavebním kanálem. Blížil se pekelně rychle. Naštěstí jsme rychle odhadli jeho polohu a směr vůči nám a naplno točili v pravo(prvotní odhad točit vlevo se velmi rychle ukázal jako mylný jelikož jsme se po tomto manévru postavili bokem přimo před příď trajektu :-) ). Trajekt nás minul po levoboku v takové vzdálenosti, že kdyby měl kapitán otevřené okýnko tak ho uslyšíme nadávat. Tohle bylo opravdu těsné. Tvrzení, že jsme se podruhé narodili by tu bylo opravdu na místě. Jak rychle se objevil tak rychle také zmizel, celé to trvalo ani ne dvě minuty. Setkání s trajektem v mlze mělo pouze jedno pozitivum a to, že tenhle rozjetý rozsvícený panelák nám osvětlil kolem sebe dostatek prostoru tak, abychom zahlédli kus mola a vjezdu do přístavu a mohli se lépe zorientovat. Původní myšlenka a nápad uvozený slovy: „Plný plyn a za ním“ jsme velmi rychle shledali jako nereálný, jelikož náš motor nás tlačil maximálně uzlů 5 a to na trajekt rozhodně nemohlo stačit :-) Následně jsme se ještě úspěšně vyhnuli molu na pravé straně přístavu a navedeni slabou řadou světel kterou vytvářely lampy na vlnolamu jsme zakotvili hned u prvního mola za vlnolamem po levé straně vjezdu do přístavu. To, že se nejedná o molo určené pro lodě našeho typu bylo sice evidentní, ale v tu chvíli bylo podstatné, že jsme k něčemu řízeně zakotvili nikoliv se o to rozbili. Náhodou jsme to zapíchli u mola přímo u správy přístavu a proto se Libor s Mariánem vyrazili přímo osobně zeptat zda zde můžeme kotvit a jak dlouho. Z jejich líčení vím, že když bossman přístavu zjistil, že nemáme radar tak pravil: „Zůstaňte kde jste, ani se nehněte“. Vjezd do plachteního přístavu byl sice přímo proti nám na druhé straně přístavu, ale za takovéto mlhy bez radaru s lodičkou našich rozměrů to je jasné říkání si o to, aby nás při přejíždění koridoru převálcovalo něco velikosti trajektu, který jsme už potkali a nebo dokonce větší, například kontejnerová loď. To, že se takováto obluda doslova vyřítí z mlhy jedna dvě jsme si již sami vyzkoušeli.
Po cca 4 hodinách spánku je tu neděle. Překotvíme loď trochu dál do útrob přístavu, kde jsou menší vlny a hlavně přívod vody a elektříny. V průběhu dopoledne uvádíme loď do slušnějšího stavu, hlavně podpalubí a čekáme na opraváře. Ten po příjezdu konstatuje, že se prodřel rozvodový řemen – nechladil se motor – příčina onoho kouře z motoru a alternátor má přidřené ložisko – nedobíjel – vybité baterie. Opravujeme ještě přetržený layzy jack a refovací lana. Opravář odjíždí s tím, že nový alternátor přiveze zítra kolem 10té. Zbytek neděle trávíme vařením, úklidem, spánkem a výletem po pobřeží Sassnitz k místním křídovým útesům. Večer pak již jen večeře a vydatný spánek.
Pondělí 12.4.2010
Již od rána foukal velmi silný vítr. Po vydatné snídani, samozřejmě vajíčka se slaninou, jsme začali dávat loď do odplutí schopného stavu. Dorazil mechanik s novým alternátorem. Po naopak střídmém obědě, vařené brambory ve slupce s čímkoliv jsme ještě pokračovali v drobných opravách na lodi. Kolem čtvrté jsme ještě doplnili zásoby sladké vody a rozloučili se s přístavem v Sassnitz. Naším plánem je, již podruhé, plout na dánský ostrov Bornholm. Bornholm leží od Sassnitz v sevevýchodním směru ve vzdálenosti cca 40 námořních mil. Zdá se mi již skoro zbytečné dodávat, že vítr samozřejmě také foukal ze severovýchodu :-). Původní plán byl nabrat kurz přímo na sever, na Švédsko a posléze se vrátit jihovýchodně k přístavu Rhone na jihozápadním okraji ostrova nebo pokud budou dobré podmínky tak plout pořád severně až do švédského přístavu Istad. Když jsem se po krátkém spánku vyštrachal z podpalubí tak jsem zjistil, že místo na sever plujeme přímo na východ. Plán byl z mě neznámého důvodu změněn tak, že polujeme nejdříve na východ a posléze nabereme severozápadní kurz zpět na Bornholm, takže tím samozřejmě vypadával ze hry i švédský Istad. Počasí rozhodně nebylo přívětivé. Vanul vítr o rychlosti 16 až 18 m/s což odpovídá přibližně Boffort 5. Z původně 1 metrových vln velmi brzy byly vlny 2 metrové. Při kurzu větru 40 až 60 stupňů od nás to s lodí ukázkově houpalo a házelo. Následující scénář mě již vůbec nepřekvapil, kapitán zezelenal, zvracel a nakonec opět definitivně odpadl až do konce plavby do podpalubí. Zbytek posádky se prozatím držel dobře i když bylo znát, že jim takováhle plavba rozhodně nejde k duhu. Kromě Honzíka, který sice nezvracel ale jeho stav ho později činil naprosto nepoužitelným a Karla, který šel po zasloužených 3 hodinách u kormidla spát, tak zbytek posádky s pauzama na spaní vydržel až do cíle naší plavby. K silnému větru velmi rychle ještě přibyla mlha hustá jako mléko. S přihlédnutím ke stavu posádky jsme se s Liborem po krátké poradě rozhodli změnit kurz na polské Svinoviště. Nacházelo se od nás cca 20 mil přímo na jih. Následující tři hodiny jsem spal a kolem půlnoci jsem vystřídal Libora na palubě. Janek kormidloval a já se staral o navigaci a další záležitosti. Pokud pominu mlhu jako mléko a hodně vlezlou zimu, tak na zadní vítr se nám jelo krásně a i když začal od cca jedné hodniny ranní výrazně slábnout vítr až na rychlost 6-10 m/s tak jsme po zrušení obou refů a dolazení nastavení plachet stále byli schopni plout rychlostí 4 až 6 uzlů.
I když jsme posledních 10 mil již ze vzdálenosti cca 0,5 – 1 míle kopírovalí plavební koridor z přístavu tak jsme nebyli schopni zahléhnout ani jednu z červených nebo zelených bójí tvořících tento koridor. Přístav Svinoviště je naštěstí vybaven zvukovým majákem, který za mlhy pomáhá lodím s navigací, ale i přesto závěrečné přiblížení a zakotvení v přístavu Svinoviště byl horor překonávající noc dva dny předcházející o celou třídu. Nebylo vidět nic, bylo stěží viděť na příď nebo na konec ráhna. Byla tma a tak hustou mlhu jsem snad ještě nezažil. Za normálního počasí nebylo navigace podle bójí do Svinoviště nijak obtížná. Pluje se ne červenou bóji ohraničující špičku vlnolamu po straně levé, kterou míjíme z prava a po jejím minutí je nutno se udržet vlevo od dvou žlutých bójí značících postupně mělčinu a posléze již přístavní molo po pravé straně vjezdu. Před přístavem je ještě pro dokonalé zmatení nepřítele bez podrobné mapy přístavu jako jsme my umístěno několik zelených navíděcích bójí. První světlo které jsme zahlédli byl takový světélkující obláček před námi a jak se velmi brzy ukázalo nebylo to žádná z bójí, ale zakotvená loď na rejdě a proto bylo nutné nejdříve zjistit zda je skutečně zakotvená a nepohybuje se a poté se jí nějak elegantně vyhnout. To jsme zvládli bez ztráty hvězdičky, ale stále jsme neviděli žádné navigační bóje, neměli jsme ani tušení kde přesně je břeh před námi, mělčina vpravo od nás ani vlnolam vlevo od nás, nic prostě nebylo přes mlhu vidět. Jak jsem již uvedl výše tak v naší mapě nepopsané zelené bóje nás zmátly nakonec natolik, že nějakou dobu jsme si to dokonce vesele upalovali přímo proti přístavnímu molu a mělčině. Ve chvíli kdy jsme se takhle zmateně pohupovali někde mezi betonovým vlnolamem a mělčinou a bezradně čuměli do mlhy hledajíce břeh nebo nějaké jiný záchytný bod se ze zádu najednou ozvalo hluboké táhlé zatroubení a na nás se začal z mlhy vynořovat trajekt velikosti paneláku. Bylo jasné, že ten kdo se musí uhnout jsme my, jelikož on se svým ponorem si v těchto místech již sám rozhodně nemohl vymýšlet žádné skopičiny a nezbývalo mu než ject úzkým plavebním kanálem. Blížil se pekelně rychle. Naštěstí jsme rychle odhadli jeho polohu a směr vůči nám a naplno točili v pravo(prvotní odhad točit vlevo se velmi rychle ukázal jako mylný jelikož jsme se po tomto manévru postavili bokem přimo před příď trajektu :-) ). Trajekt nás minul po levoboku v takové vzdálenosti, že kdyby měl kapitán otevřené okýnko tak ho uslyšíme nadávat. Tohle bylo opravdu těsné. Tvrzení, že jsme se podruhé narodili by tu bylo opravdu na místě. Jak rychle se objevil tak rychle také zmizel, celé to trvalo ani ne dvě minuty. Setkání s trajektem v mlze mělo pouze jedno pozitivum a to, že tenhle rozjetý rozsvícený panelák nám osvětlil kolem sebe dostatek prostoru tak, abychom zahlédli kus mola a vjezdu do přístavu a mohli se lépe zorientovat. Původní myšlenka a nápad uvozený slovy: „Plný plyn a za ním“ jsme velmi rychle shledali jako nereálný, jelikož náš motor nás tlačil maximálně uzlů 5 a to na trajekt rozhodně nemohlo stačit :-) Následně jsme se ještě úspěšně vyhnuli molu na pravé straně přístavu a navedeni slabou řadou světel kterou vytvářely lampy na vlnolamu jsme zakotvili hned u prvního mola za vlnolamem po levé straně vjezdu do přístavu. To, že se nejedná o molo určené pro lodě našeho typu bylo sice evidentní, ale v tu chvíli bylo podstatné, že jsme k něčemu řízeně zakotvili nikoliv se o to rozbili. Náhodou jsme to zapíchli u mola přímo u správy přístavu a proto se Libor s Mariánem vyrazili přímo osobně zeptat zda zde můžeme kotvit a jak dlouho. Z jejich líčení vím, že když bossman přístavu zjistil, že nemáme radar tak pravil: „Zůstaňte kde jste, ani se nehněte“. Vjezd do plachteního přístavu byl sice přímo proti nám na druhé straně přístavu, ale za takovéto mlhy bez radaru s lodičkou našich rozměrů to je jasné říkání si o to, aby nás při přejíždění koridoru převálcovalo něco velikosti trajektu, který jsme už potkali a nebo dokonce větší, například kontejnerová loď. To, že se takováto obluda doslova vyřítí z mlhy jedna dvě jsme si již sami vyzkoušeli.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)