pátek 9.4.2010 a sobota 10.4.2010
Následujících několik zápisků bude popisovat výlet, který se udál na jaře roku 2010. Pracovně jsem si tenhle výlet nazval Baltica 2010. Cílem této expedice bylo týden brázdit vody Baltského moře bez újmy na zdravý či materiálu.
Kolem osmé hodiny jsme se všichni obtěžkáni bagáží sešli v Plzni v Božkově. Po kupodivu krátkém skládání batohů do vozu jsme vyrazili na Prahu. Zde jsme naložili posledního člena expedice, který byl pověřen opatřením PGSky. Již pár klimetrů za Prahou jsme ale zjistili, že GPSka obsahuje pouze mapy ČR a proto je pro navigaci napříč Německem jako dělaná :-). Plán cesty byl následující. V první etapě jsme se chtěli dostat někam na Berlín, kde by jsme na vhodně skrytém odpočívadle hodili chrupku na cca 4 hodinky a ráno již pak v etapě druhédojeli poslední cca hodinku až dvě přímo do Greifswaldu. První etapa proběhla kupodivu bez navigačních obtíží. K plánované přestávce jsme si vybrali odpočívadlo u dálnice, které se nacházelo uprostřed rozlehlé roviny, nedaleko farmy větrných elektréren. Utábořili jsme se v jednom turistickém přistřešku, který by nám v případě deště poskytl alespoň hypotetickou ochranu před deštěm. Pohrdl jsem karimatkou a v přístřešku si zavěsil hamaku. V praxi jsem si ověřil, že ani hamaka ani spacák nefungují moc dobře jako windstopper. Soudruzi z NDR tam zkrátka ty větrné elektrárny nepostavili jen tak pro srandu králíkum, foukalo tam opravdu fest. Takže konkrétně v mém případě se nejednalo o 4 hodiny posilujícího spánku, ale o 4 hodiny testování v aerodynamickém tunelu :-) Cesta do maríny v Greifswaldu již proběhla bez problémů.
V maríně jsme poměrně rychle vyřídili potřebné papírovaní, ale převzetí lodě již nešlo tak rychle. Situaci též zkomplikoval fakt, že někdo na naší lodi stihl do rána ukrást jezdce u kolejnic pro uchycení kosatky a bylo nutné, aby správce tyto jezdce sehnal a namontoval. Naše loď je cca 10metrů dlouhá Hansa 320. Jedná se o klasickou kýlovou plachetnici pro max. 6 osob s ponorem 1, 7 metru s jednou hlavní plachtou a kosatkou. Genua ani spinaker na palubě nejsou. Plachetnice je vybavená GPS, mapovým plotrem, autopilotem, vytápěním interiéru a dokonce i auto rádiem :-). Loď nás zklamala co se týče úložných prostor jelikož těch je na lodi opravdu nedostatek a prostorové řešení interiéru není v některých detailech také příliš šťastné. Nutno také podotkonout, že Libor také rozdodně nepodcenil nákup potravin a proto jsme se mohli ostatním obyvatelům maríny jevit trošku jako humanitární konvoj vezoucí jídlo do nějaké hladovějící africké země. Z tohoto stavu také vyplynuly některé humorné situace, kdy zásoba piva byla například umístěna přímo do prostoru kormidla pod stanovištěm kormidelníka (prostě jsme se modlili, aby se nám nějaké plechovka nezaklínila do táhel kormidla v situaci kdy by jsme potřebovalí více manévrovat. To by bylo určitě poprvé co bych boural kuli chtastu :-)).
Jelikož je marína Greifswald umístěna v ústí řeky a mezí marínou a mořem je ještě zvedací most je nutné před mostem vždy vyčkat na jeho otevření. Z tohoto a mnoha dalších důvodů jsme se na moře dostali až kolem třetí odpoledne. Po vyplutí z ústí řeky jsme ještě chvíli pluli na motor jelikož je zde poměrně úzký plavební koridor, ale po vyplutí ze zálivu jsme již naplno rozvinuli všechny (dvě :-)) plachty nabrali kurz směr Bornholm. Vítr samozřejmě jako naschvál foukal přesně z azimutu, kterým jsme potřebovali ject a proto jsme museli křižovat. Vál poměrně silný vítr, který dále na moře ještě zesiloval a proto jsme velmi brzy nabrali poměrně slušnou rychlost 5ti až 6ti uzlů. Po zbytek odpoledne jsem se odebral do spacáku, jelikož ještě nebyly rozděleny služby a jelikož byly poměrně vysoké vlny a nikomu se moc nechtělo pobývat v podpalubí tak zájemců o kormidlo na palubě bylo více než dost. Na palubu jsem se opět vyškrábal v okamžiku kdy slunce již zapadalo.
Řádně jsem se navlékl. Lyžařské kalhoty, zimní bunda, zimní boty a to celé překryté nepromokavou kombinézou. Jak jsem měl brzy poznat, udělal jsem velmi dobře. Ke kormidlu jsme se postavil kolem desáté večer. Krátce na to se začalo horšit počasí a postupně začali odpadávat členové posádky, počínaje kapitánem. Kolem půlnoci byla již situace následující. Kapitán zvracel, nekomunikoval a jediné o co jsme se snažili, aby nevypadl z lodi a příliš se nedehydroval. Zbytek posádky buď zvracel nebo k tomu neměl daleko, já jsem stál u kormidla a Libor spal v podpalubí. Kolem jedenácté se Libor probral a po rychlém zhodnocení situace okamžitě pochopil kolik uhodilo a začal se okamžitě oblékat. Tou dobou jsme se dostali do poměrně problematické oblasti ohraničené na jihu mělčinami na východě poloostrovem s majákem a na západě plavebním koridorem. Jelikož se i nadále zhoršovalo počasí bylo nutné, částečně zrefovat (skasat, snížit plochu) hlavní plachtu, Na ráhnu, ale došlo k uvlnění refovacího lana a hledejte v noci při vlnobití kdesi na ráhnu zamotaný ocásek :-), takže z refování nebylo nic a bylo nutné se z oblasti dostat i pod plnými plachtami. Zákon schválnosti říká, že vítr fouká vždy ze směru, kterým potřebujete ject a toto platilo i v našem případě. Ještě asi hodinu jsem manévroval a křižoval s lodí a pomalu se posouval v azimutu 330, foukalo z 350, takže to bylo s touto lodí opravdu na hraně a neustále jsem ztrácel vítr z plachet a tím i rychlost. Kdo se někdy plachtil na moři ví, že čím pomaleji loď pluje, tím výrazněji se kýve a houpá, nic moc pro už tak zdecimovanou posádku. Před půlnocí mě Libor vystřídal u kormidla a já se odebral do podpalubí na chvilku zavřít oči. Rozhodnutí to bylo správné leč realizace se mi vůbec nepovedla, nejdříve jsem v rozhoupaném podpalubí čuměl asi pět minut do mapy a pak si přímo na přídi, kde jsem měl postel sedl hluboce se předklonil a jal se rozvazovat si tkaničky. V půlce dryhé boty mi došlo, že můj žaludek najednou má na situaci úplně jiný názor. Vyskočil jsem z bot a jen v ponožkách jsem vyběhl na závětrnou stranu paluby a rozloučil se s vlastnoručně uvařenými špagetami ze dne předcházejícího, no škoda no. Vypláchl jsem si pusu vodou, zapil to colou a šel si konečně lehnout. Ani jsem se nesvlékal a lehl si, jak jsem byl, rovnou oblečený a udělal jsem dobře. Probudilo mě nastartování motoru někdy po půlnoci, ale nezvedal jsem se, protože mi došlo, že Libor rozhodl o stažení plachet a vymanévrování z oblasti na motor, jelikož břeh i mělčiny byly stále povážlivě blízko a vítr nám v tomto směru vůbec nepomáhal, spíš naopak. Někdy mezi půlnocí a jedno hodinou mě probudilo nějdříve pískání a posléze strašný halas. Z motorového prostoru se valil dým, okamžitě jsme vypnuli motor a chystali se na hašení požáru v motorovém prostoru, naštěstí se žádný oheň neobjevil, ale že je s motor ámen to nám byl více než jasné. Libor koordinoval na palubě opětovné vytažení plachet a já v zakouřeném podpalubí mámil z GPSky naší aktuální polohu, kdyby loď začala opravdu hořet a bylo nutné zavolat vysílačkou o pomoc. Naštěstí lehce pookřála část posádky, kapítán byl stále out. Karla vypnula krátká prohlídka motoru. Není se čemu divit, protože strčit hlavu v zakouřeném podpalubí do motorového prostoru člověku rozhodně na žaludek dobře neudělá. Nevím co tam za tu chvilku provedl než definitivně odpadnul, ale výsledek byl ten, že byla ještě určitá šance na chvilku nastartovat motor pro nouzové manévrování při vjezdu do přístavu. Schrňme si situaci. Dva členové posádky jsou úplně mimo. U zbytku je to tak, že mě a Liborovi je relativně dobře, Honza bojuje, ale drží se a Janek ten zázračně ožil a postavil se ke kormidlu. Je poměrně špatné počasí, fouká vitr o síle 15 až 18 m/s (Boffort 5), takže vysoké vlny a i když jedeme v ostrém úhlu na vítr, tak rychlost v podstatě neklesá pod 5 uzlů. Jelikož nelze zrefovat hlavní plachtu nelze snížit její plochu a je třeba měnit úhel úhel hlavní plachty s tím jak se mění kurz tak, aby plachta vždy částečně šla s větrem a tím ztrácela svoji plnou účinnost jelikož na lodi není náklonoměr a vzhledem k aktuálnímu počasí nechceme riskovat přílišný náklon lodě. Nemáme motor takže jediné co nám dávo rychlost a možnost manévrovat je vítr. To, že za této situace není možno plout na Bornholm je jasná a proto si vybíráme za cíl přístav Sassnitz (je v dobrém kurzu vhledem k větru a máme mapu přístavu). V tuto chvíli je od nás Sassnitz vzdálený cca 12 námořních mil. Orientujeme se dle GPS a majáků a nastupujume kurz směr Sassnitz, počasí je stále špatné, loď i s povoleno hlavní plachtou letí více jak 6 uzlů (nejvíce jsme jeli 6,6 uzlu, maximální konstrukční rychlost této lodi je 7 uzlů). Libor se vrací od mapy s dobrou a špatnou správou. Dobrá zní, že mezi námi a Sassnitz již není žádná překážka, špatná zní, že v bateriích již není skoro žádná šťáva, takže pokud tam doplujeme, tak již nebudeme mít proud na nastarování motoru pro manévrování (pokud tedy ještě naskočí). Vypínáme i všechna zbylá elektrická zařízení lodi včetně pozičních světel a navigace kromě elektroniky pro určení rychlosti lodi a směru a rychlosti větru, abychom byli schopni na mapě pomocí azimutu, rychlosti a vizuální navigace přibližně určit naší polohu a upravovat kurz. Janek u kormidla udržuje kurz, Libor průběžně kontroluje mapu, majáky, bóje. Já a Honza sledujeme moře. Hledáme majáky bóje a hlavně lodě kde se podle světel snažíme určit směr její plavby a pokud nás ohrožuje tak upravit náš kurz tak, abychom předešli střetu. Nutno podotknout, že nenáme zapnutá poziční světla a proto nás nená šanci nikdo vidět, musíme se uhnout první. Posledních pár mil se již navigujeme podle zeleného majáku umístěném na hraně vlnolamu v Sassnitz. Vlnolam se táhne od bóje směrem doprava a proto pokud se o něj nechceme rozbít, tak stáčime kurz vlevo od něj. Míjime zakotvenou nákladní loď. Libor na kanále 13 vysílačkou informuje správu přístavu o tom, že se blížime k přístavu bez pozičních světel a, že velmi pravděpodobně budeme přistávat na plachty, přístavní správa je informována a připravena vyslat pomoc pokud by se něco hodně pokazilo, zapnuli jsme navigaci a podle GPS předali přístavní správě naši pozici, našli si nás na radaru a sledují naši polohu. Přibližujeme se k majáku, maják mění barvu ze zelené na žlutou čímž signalizuje, že na vlnolam najíždíme pod správným úhlem. Ještě opravuji příčník ráhna. Rychle si procházíme jednotlivé úkoly, já jdu na příď a po uvolnění co nejrychleji skasám hlavní plachtu, kosatku si ponecháme pro zajištění alespoň částečné manévrovatelnosti. Libor startuje motor ve chvíli kdy míjíme maják, ale motor ani ne po 30s běhu signalizuje přehřátí a opět ho vypínáme. Rozhodujeme se přístát hned po pravé straně vjezdu na vnitřní straně vnolamu. Připravuji se na přídi a po prvnotním lehkém odražení špičky fendrem vyskakuji a břeh a již připraveným kotvícím lanem uvazuji loď k prvnímu pacholku co se mi namane. To samé se opakuje na zádi. Zdá se, že jsme úspěšně přistáli, bez motoru za špatného počasí pouze na plachty. Jsme ale velmi blízko vjezdu do přístavu. Libor kontroluje jedním lanem záď, Honza s Jankem odrážení nohama loď od mola a já za kovící lano na přídi táhnu pomalu plachetnici podél mola jako Burlavi lodě s uhlím na Volze. Loď váži skoro 6 tun a těch 300 nebo 400 metrů co jsem ji táhl mě opravdu, ale opravdu stačily. Prší jsem mokrý od hlavy až k patě z rukavic mi jenom teče voda, ale i přesto je mi horko. Provizorně kotvíme loď a jdeme spát.