08:00
Německo
Tak jsme do Amsterdamu nedojeli :-). Z důvodu spoždění se kapitán rozhodl zakovit v přístavu, který je blíže a odkud jezdí autobus do Amsterdamu. Jenže co se nestalo. Čím blíže jsme byli k přístavu tím borší a horší bylo počasí. Severní moře nám ukázalo, že jeho větším sousedem je Atlantik a že se podle toho taky umí chovat. Postupně se zvedl vichr a až pětimetrové vlny. Ze začátku nám toto počasí ani nevadilo, protože jsme tento vítr poprvé během celé plavby dostali na „bagštág“ (vítr vanoucí v mírném úhlu od zádi) a ten naši rychlost vystřelil až na pro tuto loď úžasných 10 uzlů. Nahoře byly 2/3 hlavní plachty, protože jsme ráno během mojí wachty projížděli částí bouřky, samozřejmě kosatka a celá přední plachta, které nás jako balón táhla rychle vpřed. V 8 hodin po nás wachtu převzala další dvojice a my jsme se odebrali nejdřív na snídani a posléze na kutě dospat co jsme v noci ztratili na wachtě.
Stalo se to kolem 12té. Už jsem byl vzhůru a jen polehával v kutlochu a poslouchal jak loď sviští v dobrém náklonu po moři. Najednou se ozval obrovský rachot a řev prvního důstojníka z paluby. Nemeškal jsem, jak jsem byl (kraťasy a tričko) tak jsem rychle natáhl miniku a skočil do sandálů, které byly zrovna nejblíž a vyběhl na palubu. Ten silný „bagštág“ se stočil a teďka jsme se proti němu probíjeli jak jsme už za 14 dní byli zvyklí opět „by the wind“. Takže loď byla v silném náklonu a přídí jsme proráželi 5ti metrové vlny. Ten zvuk co jsem slyšel bylo trhání příďové plachty. V Jeden okamžik se od spodního okraje do středu celá roztrhala. Menší části z ní vítr trhal a ty odlétaly za nás do moře. Větší část plachty, ale roztrhaná na cáry nekontrolovatelně lítala v silném vichru. I když byla na palubě skoro celé posádka tak se nedělo vůbec nic :-) Všichni jen nechápavě koukali co se to vlastně děje. Kapitán se okamžitě vydal na příď s úmyslem zbytky plachty za kotvící lano stáhnout dolů a přivázat je k ocelovému lanu na němž byla plachta navinuta. Zbytek přítomných jen seděl a koukal (kromě prvního důstojníka, který ale musel řídit loď). Když jsem to viděl okamžitě jsem vystartoval kapitánovi na pomoc. Oba jsme byli jen v kraťasech a tričku a sandálech a bez jistícího prsního úvazu. Pobyt na přídi proto v tu chvíli znamenal říkat si o to aby vás buď spláchla vlna do moře, nebo aby jste ztratili balanc a odletěli přes palubu. Oba zapření o příďovou nástavbu jsem se snažili rvát lano s cáry plachty. Vichr byl, ale tak silný, že nás oba (já 85kg, kapitán něco kolem 100kg) zvednul a skoro přetáhl přes palubu. Takhle to nešlo. Společnými silami jsme alespoň dostali konec lana pod knagu, ale nedařilo se urvat ani metr plachty dolů. Proto jsem jak králík po čtyřech vyrazil po nahnuté palubě směrem k nejbližšímu použitelnému kabestánu (lanový naviják). Tou dobou jsem už oba byli zmáčení od hlavy až k patě jelikož se přes nás na přídi celou dobu valily vlny. Přes lanový naviják se nám povedlo část cárů dostat dolů a kapitán je připevnil lanem. Toto nebylo ale řešení. Tento stav ohrožoval loď speciálně hlavní plachtu a stěžeň. Na zádi se sešla malá porada jak to vyřešit. Já jsem dostal na starost kormidlo se slovy a teď cituju kapitána: „Dělej cokoliv, ale nesmíš ztratit stěžeň“. Pro mě to v tu chvíli znamenalo žalostně málo informací, ale dělal jsem co jsem mohl. O stěžeň jsme nepřišli :-), takže jsem to dělal asi dobře. Během tohoto mého snažení se kapitán s prvním důstojníkem snažili nožem odříznout část roztrhané plachty. Velice vtipná byla situace, kdy kapitán do průlezu do pdpalubí zařval: „Podejte mi z kuchyně nůž.“ a dostalo se mu napoprvé nože jídelního :-) Něco se povedlo, ale stále to nebylo dostatečné řešení. Proto znovu proběhla rošáda u kormidla kde zůstal kapitán a já a první důstojník jsme se vydali opět směrem k přídit. Už po cestě jsem myslel, že mě to dvakrát spláchne takže my mělo dojít do čeho to vlastně lezeme. Naším úkolem bylo otáčením nosného ocelového lana navinout cáry plachty na toto lano. Nějak jsme se usadili na příďové ocelové konstrukci a záradlí zároveň a začali jsme pomalu otáčet lanem. Fungovalo to. Aby nám kapitán ulehčil práci tak nahodil motor a postavil loď přímo proti větru. To ale znamenalo, že celá příď se s náma houpalu tu 3metry nahoru tu 4metry dolu tu zase 4 nahoru jak jsem přejížděli mnohametrové vlny. Jelikož vlny byly vysoké a krátké tak část vln jsem proráželi přídí, takže jsme čas od času museli přerušil točení, chytnout se jak nejlépe dovedeme čehokoliv co bylo po ruce a držet se než se přes nás převalí vlna. V některých případech se nám voda valila skoro až po pás a já jsem skoro přišel o sandály :-) Když se nám asi po 10 minutové fušce podařilo navinout skoro celou roztrhanou plachtu, tak jsme ji v tomto stavu museli ještě nějak zajistit. Rozhodli jsme se provázat bubnový lanový naviják na kotvícím laně s ocelovou palubní nástavbou. Na Vázání ale potřebujete dvě ruce :-) Takže jsme se střídali. Jeden motal a druhý ho držel za flígr, za ramena za cokoliv, aby ho další vlna nespláchla do moře. Když jsme byli hotoví, tak jsme se opět jako stonožky doplazily na záď. Nebyla na nás niť suchá. Sundali jsem ještě na palubě ze sebe promáčené oblečení a v promáčených trenkách zalezli do podpalubí. Zde kapitán otevřel novou flašku rumu a všem třem nalil asi tk půl hrnku na kafe. Něco jako rumové expreso :-) Hodili jsme to do sebe a oba šli hledat něco suchého na sebe. Já jsem potom na hodinu zalez do spacáku a spal jsem jak mimino, protože mě půlhodinový boj s plachtou opravdu docela unavil.
Co si myslíte, že mě za hodinu nevzbudilo :-) Kapitánovo nadávání. Znenadání nám totiž chcípnul motor. Takže jsme oddeklovali motor, zkotrolovali co se zkotrolovat dalo, zkusili pár telefonů, ale když se nám ani po půl hodině nepodařilo nahodit motor byli jsme ve velmi svýzelné situaci. K přístavu jsem se už nemohli přiblížit přímo, ale opět jsme museli křížovat proti větru což zabralo mnohem víc času než jízda na motor. Co bylo, ale nejdůležitější, tak pokusit se bez motoru za takového počasí zajet do maríny se rovná pokusu vyskočit v plné rychlosti z auta na dálnici a chtit se trefit do u krajnice zaparkované dětského kočárku. Proč? Když vás ženou plachty a takovýhle vichr, tak je nemožné zabrzdit nebo pořádně zatočit, kurz se dá měnit pouze v úhlu asi 70 stupňů od směru větru. Vše ostatní zmamená provést obrat, který bude mít nejistý výsledek. Kapitán se proto vysílačkou spojil se správou přístavu a požádal o asistenci při vstupu do přístavu. Na plachty jsme se přiblížili k přístavu a propluli jsme i první a druhou linii vlnolamů. Když jsme se , ale přiblížili k maríně asistenční loď ještě nebyla na svém místě, proto jsme museli provést obrat a zkusit znovu naject na vjezd do maríny. Při druhém pokusu již byla loď na svém místě. Obeplula nás kolem zádi a když nás míjela na pravoboku, tak jsem jí hodili z přídě lano za které nás dotáhla do maríny. Ukotvení v maríně se také zdařilo na první pokus, takže jsem konečně bezpečně zakotvili.
Následovalo rychlé zakončení plavby. Posádka dopila lahev rumu, kterou na začátku plavby rozpil kapitán s bohem moří Neptunem. Pak už jenom rychlé rozloučení, dát sprchu, zabalit a hurá směr Amsterdam abychom stihli spoje domů. Nejdříve autobusem a pak přívozem, který končil přímo na hlafním vlakovém nádraží v Amsterdamu. Cesta přívozem byla velice rychlá a pohodlná. Jednalo se o křídlovou loď, která po nabrání správné rychlosti velice hladce klouzala kanály po křídlech do té doby ukrytých pod hladinou. Na hlavním nádraží jsme se už jen rychle s Liborem a Křižkem rozloučili a oni mířili směr autobusové nádraží a já směr letiště. Každých 10 minut jezdí z nástupiště 14a vlak na Amsterdamské letiště. Ve vlaku jsem zjistil, že letadlo neodlétá úplně v 22:00 jak jsem si myslel, ale už v 21:30, ale stále jsem měl dostatek času. Na letišti mi chvilku trvalo najít správnou přepážku kde jsem se měl odbavit.
Zde na mě,ale čakalo velice nemilé překvapení. Slečna mi sdělila, že mě již nemůže k letu odbavit, jelikož to je možno nejdéle do 40 minut před odletem a já se u ní nacházel 30 před odletem. Zkoušela ještě někam telefonovat, ale nakonec mě odbavit nemohla. Poradila mi ať se zajdu zeptat na nejbližší pobočku EasyJet kteří také létají do Prahy kdy by bych mohl stihnout další let. Z přepážce EasyJet mi jiná slečna s úsměvem sdělila, že další letadlo odlétá až za dva dny v neděli :-(, ale že je ještě můžu zajít zeptat ke KLM, kteří také létají do Prahy. U KLM mi řekli, že nejbližčí volný let do Prahy je zítra ráno, což by se dalo snést a že za něj chtějí krásných 250 Euro :-( Při té cifře se mi protočily panenky a dal jsem si čelem vzad. Rychle jsem zvažoval možnosti které jsem měl. Zoufale jsem se potřeboval dostat k internetu, aby si zjistil autobusové spoje z Amsterdamu do Čech. Po chvilce pročesávání terminálu jsem našel Internetový hot-spot, kd ejsem si za 3 Eura koupil 15 minut internetového připojení. Okamžitě jsem otevřel stránky Eurolines a Student Agency. Měl jsem jásledující možnosti. Najít si hotel a udělat si víkend v Amsterdamu a letět v neděli. Letět za dvě hodiny do Vídně a tam buď sehnat další letadlo nebo někoho kdo tam pro mě přijede. Koupit si na ráno super drahou letenku od KLM a přespat do rána v terminálu nebo na hotelu a nebo se pokusit dostat na autobusové nádraží na druhém konci Amsterdamu odkud měla odjíždět linka Eurolines do Prahy a Plzně. I když jsem nevěděl jestli je vůbec ještě v autobuse místo, rozhodl jsem se to risknout. Vyběhl jsem s báglama před letištní terminál a ulovil první volný taxík. Byl to fajnový merces s tureckým řidičem. Na moji otázku, zda se do půl hodiny dokáže dostat na tohle nádraží se jen zazubil a odpověděl: „No problem, sir“. Naložil mi věci a vyrazili jsme. Evidentně pochopil, že dost pospíchám a proto jsem celou cestu na okruhu kolem Amsteru strávili v levém pruhu a zde nepovolenou rychlostí mezi 120 a 160 km/h. Na místě byl opravdu za 15 minut jak odhadnul a stálo to opravdu cca 40 Euro jak odhadnul. Cena mi moc příjemná nebyla, ale jinak než taxíkem jsem se neměl šanci na to nádraží dostat. Na nádraží jsem si rychle zakoupil jízdenku a během několika minut jsem se naložil do autobusu směr Plzeň. V autobuse jsem po krátké době usnul a přerušovaně pospával až do 7 do rána, kdy jsme překročili hranice České Republiky a byl jsem doma.